razice 06O druhé světové válce se zmiňuje druhý ražický kronikář Václav Dunovský takto:

Rok 1938 byl rokem jubilejním, neboť před dvaceti lety náš národ dosáhl samostatnosti, po které toužil téměř třista let. V celé naší vlasti měli se konati na počest tohoto výročí po celý rok oslavy, které měli vyvrcholiti 28. října. I v naší obci chtěl „Kroužek divadelních ochotníků“ který byl velmi úspěšně činný, spolu se členy „Sboru dobrovolných hasičů“ pěkně oslaviti jubilejní rok naší samostatnosti. Byla pečlivě nacvičena Jiráskova hra „Vojnarka“. Toto drama mělo býti sehráno v květnu na přírodním jevišti na pozemku p. Jana Buchtele čp. 14 zvaném „Na vršku“ nad návsí, kde jest pro to krásné místo. Plakáty již byly natisknuté, jen je vyvěsit, všecko bylo připraveno, ale přišla částečná mobilisace naší armády a bylo po náladě a po divadle. Pak se chtěla sehráti vhodná hra na den 28. října v hostinci u Košatků, ale napjatá mezinárodní situace, nešťastná „Mnichovská dohoda“ a odjezd p. presidenta našeho státu za hranice, to bylo příčinou, že se nejen v naší obci, ale v celém našem státě nekonaly žádné oslavy. Nálad všech byla sklíčená.

Naše obec měla tento rok asi 340 obyvatel. Správu obce vedlo obecní zastupitelstvo, které mělo 12 členů a 4 náhradníky. Vedoucím byl starosta Jan Buchtele rolník čp. 19. Jeho náměstek byl Jan Boukalík, strážník trati na strážním domku č. 209.

(...) Po odevzdání „Sudetského území“ Německé říši museli všichni Češi toto území opustiti a odejíti dovnitř naší „malé republiky“. Také Němci, kteří byli v našem prostoru zaměstnáni odešli do „Sudet“. Tato výměna obyvatelstva se provila též i v naší obci. Odešla od nás jedna německá rodina (otec byl zaměstnán v naší železniční stanici) a k nám se přistěhovali tři české rodiny, rovněž železniční zaměstnanci.

(...) 15. března (1939, pozn. aut.) napadlo sněhu v našem kraji asi půl metru vysoko a silný vítr nadělal vysoké závěje. Ten den projela odpoledne naší obcí ozbrojená automobilová kolona německé armády, která měla také několik obrněných vozů s lehkým dělostřelectvem. (...) Příslušníci německé armády chovali se k našim lidem slušně a ukázněně. Naši občané přijali je sice chladně, ale korektně. Nedošlo k žádnému incidentu.

(...) Po zavraždění zastupujícího říšského protektora Heydricha, zrovna v den krupobití, přijeli do naší obce dvě nákladní auta ozbrojených německých vojáků a hledali v bytech zbraně a osoby policejně nepřihlášené. Pak přijeli ještě několikrát v týdnu, ale vždy to dobře dopadlo. Nenašli nic. (...) naše obec zůstala této pomsty za spáchaný atentát uchráněna. Nikomu se u nás nic nestalo. Tento rok začal nucený odvod na práci do Říše. Z naší obce bylo odvedeno pět svobodných mladíků, mezi nimi též můj bratr.

razice 07Rok 1945, první nálet na nádraží

Byla Květnová neděle. Slunce mile hřálo, byl krásný, jasný, teplý, jarní den. Asi před druhou hodinou odpolední posunoval na našem nádraží nákladní vlak. Najednou se jako blesk objevilo hloubkové letadlo, za ním rychle druhé. Jejich let byl nízko nad zemí. Jakmile letci uviděli kouřící lokomotivu, ihned začala do ní prudká palba. Trvala jenom několik vteřin. Letci zakroužili nad lesem „Hájem“, vrátili se znovu, aby se přesvědčili, zdali měli dobrý zásah. Pro jistotu vypálili ještě několik ran a když viděli že jest lokomotiva prostřílena, neboť pára z kotle unikala několika proudy, odlétli rychle pryč. V celé naší obci nastalo zděšení. Po střelbě občané běželi k nádraží, kde vypukl požár, protože letci stříleli zápalné střely. Shořela malá budova vedle záchodů, kde byl uskladněn různý drážní inventář. Na zdolání požáru se zůčastnil místní hasičský sbor. Okna u letní verandy byla vytlučena a u dveří byli raněni dva příslušníci vlakové čety z Budějovic a sice vlakvedoucí Josef Skolek a posunovač Rudolf Talíř. Po poskytnutí první pomoci v hostinci u Soukupů čp. 41 byli oba ranění dopraveni sanitním autem do nemocnice do Písku, kde zůstali v léčení. Oba měli prostřílené nohy.

(...) Ku konci měsíce dubna byla ubytována v hostinci u Košatků čp. 66 četa německého vojska. Též na nádraží v čp. 50 a 51 byla jedna četa. Vojáci konali strážní službu na nádraží. Též v čp. 65 bylo ubytováno šest vojáků.

První oběť povstání

Náhle odpoledne asi ku třetí hodině přijeli do naší vesnice Rudolf Valdman ze Starých Kestřan a Antonín Folk ze Zátaví. Měli v úmyslu ozbrojiti zdejší německé vojsko. Valdman si počínal nerozumně a velice ukvapeně. Před hostincem u Košatků čp.66, chtěl vzíti z rukou pušku německému vojínovi a při nastalé tahanici byl druhým vojákem u domu čp. 68 (pekařství Rudolfa Hanuse) zastřelen. Škoda jeho života, neboť jednal nerozvážně! V tu chvíli přijelo náhodou auto s německými důstojníky. Těm byl Antonín Folk předán a odvezen do Písku. Že zůstal na živu může děkovati jenom tomu, že Němci viděli marnost svého počínání. Nastal chaos v jejich řadách i ve velení. Jinak by byl určitě zastřelen, proto, že u něho nalezen nabitý revolver.

(...) Mačas Karel, vysokoškolský student, který byl 17. listopadu 1939, když Němci nařídili uzavření vysokých škol na deset roků, zatčen a spolu s ostatními studenty odvezen do koncentračních táborů Sachsenhausenu a Oranienburgu, kde trpěl pět měsíců a na výročí narozenin Adolfa Hitlera 20. dubna 1940 dostal amnestii a vrátil se churav do naší vesnice ku svojí matce, čp. 1. Po vyléčení zastával místo výpravčího vlaků ve zdejší stanici. Dále četnický strážmistr Novák ze Starých Kestřan , který zde byl náhodou na služební pochůzce. Oba dva uměli dobře mluviti německy. S nimi šel Český Jan čp. 32 a ještě několik místních občanů. Když vysvětlili veliteli německé posádky, jaká jest současná situace, žádali, aby složili zbraně. Velitel žádal záruku, že nebude nikomu z vojáků ublíženo a zároveň žádal, aby se mohli u nás ještě do rána vyspati. Druhý den všichni odešli z naší vesnice směrem na Štětice. Odevzdané zbraně si rozdělili mezi sebou místní občané a část jich zůstala na nádraží. Nutno jest jmenovaným odvážným mužům vzdáti srdečný dík za to, že dobře přemluvili německého velitele a naše vesnice zůstala uchráněna pomsty a všelijakých krvavých incidentů.

(...) Dne 6. května večer bylo slyšeti mocný hukot amerických tanků, které jeli po silnici od Strakonic k Písku. Dne 7. května večer projelo několik nákladních aut amerického vojska bez zastávky naší vesnicí směrem k Putimi. A 10tého května odpoledne jsme vítali v naší obci slavnou sovětskou armádu. (...) Nevím přesně kdy, ale myslím, že asi za měsíc opustili sovětští vojáci naší obec a přijela k nám americká armáda, která zůstala v naší vesnici až do 1. prosince, kdy obě okupační armády, sovětská a americká opusili naší republiku. Za naší vesnicí byla demarkační čára. V Putimi a v Heřmani byli Rusové, u nás a ve Štěticích Američané. Chování příslušníků obou armád bylo dobré. Ale u žen to vyhráli Američané na celé čáře. Měli různé sladkosti a dobrotinky, čokoládu, dobré bonbony, pomeranče, banány, fíky, citrony, ořechy, dobré konservy všeho druhu a ženy rády mlsaly. Naše občanky se k nim chovaly slušně, vzorně, ale přijížděly za nimi ženy z Písku, Budějovic, Tábora i z jiných měst. Američtí vojáci byli ubytování ve zdejších hostincích u Soukupů čp. 41 a u Košatků čp. 66. Velitelství bylo v čp. 1. a kuchyně v čp. 66. Nutno po pravdě přiznati, že vybavení amerického vojska bylo v každém ohledu lepší než sovětského (...)